Novinky

Futurologický kongres je vědeckofantastický román s černým humorem polského spisovatele Stanisława Lema z roku 1971. Podrobně popisuje příhody hrdiny řady jeho povídek Ijona Tichého, který navštíví osmý světový futurologický kongres v hotelu Hilton v Kostarice. Kniha je Lemovým zpracováním vědeckofantastického tropu zdánlivě utopické budoucnosti, která se ukáže být iluzí.

Přehled

Kniha začíná na stejnojmenném kongresu. Vypuknou nepokoje a hlavní hrdina Ijon Tichý je zasažen různými psychoaktivními látkami, které vláda dala do rozvodů pitné vody, aby nepokoje uklidnila. Ijon s několika dalšími uprchne do bezpečí kanálu pod Hiltonem, kde se kongres konal, a v kanále prochází řadou halucinací a falešných probuzení, kvůli nimž je zmatený, zda to, co se kolem něj děje, je skutečné, nebo ne. Nakonec se domnívá, že usnul a probudil se o mnoho let později. Hlavní část knihy sleduje Ijonova dobrodružství ve světě budoucnosti – ve světě, kde všichni berou halucinogenní drogy a halucinace nahradily realitu.

Shrnutí děje

Ijon Tichý je vyslán profesorem Tarantogou na 8. světový futurologický kongres v Kostarice.Konference se má zaměřit na světovou krizi přelidnění a způsoby jejího řešení. Koná se v hotelu Costa Rica Hilton v Nounas, který má 164 pater. Lem je od začátku ostře satirický a absurditami se to v Hiltonu jen hemží: zaručeně “BEZ BOMBY” pokoje a extravagance Tichého apartmá, k nimž patří palmový háj a “dívčí orchestr, [který] hrál Bacha a přitom předváděl chytře naaranžovaný striptýz”.

Samotná konference je neméně absurdní. Příspěvků a přednášejících je příliš mnoho na to, aby bylo možné je plně prezentovat. Místo toho jsou příspěvky rozdávány v tištěné podobě a řečníci vyvolávají čísla odstavců, aby upozornili na jejich nejvýznamnější body.

Uprostřed první noci na konferenci se Tichy v hotelovém pokoji napije vody z kohoutku a začíná jeho divoký halucinogenní trip, který však nikdy není o nic více či méně absurdní než krátký záblesk reality, který Lem předvádí na začátku knihy (pokud má být kongres skutečně realitou). Druhý den si uvědomí, že vláda nadopovala veřejný vodovod “benignimizéry”, drogou, která činí oběť bezmocně benevolentní. Události se vymknou kontrole v hotelu Hilton, který byl už tak chaotický, že ohořelá těla po bombových útocích zakrývaly plachty, na nichž ležela, zatímco se hosté věnovali svým záležitostem.

Vláda nakonec hotel vybombarduje a Tichý uteče do kanalizace, kde se krysy procházejí po zadních nohách. Tichy je z místa evakuován armádou: nejprve unikne pomocí jetpacku, aby si uvědomil, že má halucinace (spadne do vody kanálu a zjistí, že z něj nikdy neodešel). Po návratu do reality je znovu zachráněn a tentokrát evakuován vrtulníkem, ale během záchranné akce vrtulník havaruje a on se probudí v nemocnici, kde zjistí, že jeho mozek byl transplantován do těla atraktivní mladé černošky.

Protestující zaútočí na nemocnici a Tichý je znovu téměř zabit. Tentokrát, když se probudí,zjistí, že byl transplantován do těla obézního zrzavého muže, avšak i to je iluze (opět přerušená, když Tichý spadne do vody v kanále). Když opět přijede armáda, aby všechny v kanále zachránila, Tichy se odmítá pohnout, protože věří, že jde o další iluzi. Pak ho najdou kontrarevolucionáři, kteří ho zastřelí.

Po probuzení v jiné nemocnici se Tichyho duševní stav zhoršuje, protože nedokáže rozlišit realitu od halucinací (dává personálu nesmyslné přezdívky, jako například “Halucinathan” a “Halucinda”), a lékařský personál rozhodne o jeho zmrazení do doby,kdy mu medicína pomůže.

Probouzí se v roce 2039 a v tomto okamžiku román přechází do formy deníku, který si Tichy vede a zaznamenává v něm své zážitky z nového světa. Jeho šok z budoucnosti je tak velký, že zjišťuje, že ho lékařský personál seznamuje se světem po malých krocích.

Tato budoucí společnost je ve většině ohledů utopická. Peníze v ní nehrají žádnou roli.Stačí zajít do banky, požádat o jakoukoli částku a půjčit si ji bez úroku. Neexistuje ani žádná snaha o vymáhání dluhu, protože většina lidí užívá drogu, která v nich vzbuzuje pocit hrdosti a pracovní etiky, což by znemožnilo nesplácení dluhu.

Tichý se dozvídá, že existuje přirozená zaujatost vůči defroustům a že existuje velké množství slov, kterým nerozumí. Stejně jako cityspeak a mnoho dalších sci-fi futuristických jazyků je to změť slov s dostatečně jasnými anglickými kořeny, i když Tichy je z toho zmatený. Také nálada je silně regulována drogami. Tichy se zaplete s jednou ženou a během hádky si záměrně vezme drogu zvanou recriminol, aby byla bojovnější, což hádku prodlouží.

Po jejich rozchodu je Tichy hluboce rozčarován mentalitou “psyché”, kdy drogy regulují každý okamžik dne. Rozhodne se přestat brát jakékoli drogy a svěří se svému příteli, profesoru Trottelreinerovi, že tento nový svět nemůže vystát. Trottelreiner mu vysvětlí, že narkotika a halucinogeny, kterých má Tichý plné zuby, jsou maličkosti ve srovnání s “maskony”, které jsou tak silné, že zakrývají celé úseky reality.

Trottelreiner vysvětluje, že slovo “mascon” pochází ze slov mask, masquerade, mascara: “Zavedením vhodně připravených maskonů do mozku lze jakýkoli objekt ve vnějším světě zamaskovat za fiktivní obraz – superimplikaci – a to s takovou obratností, že psychemaskonovaný subjekt nedokáže rozpoznat, které jeho vjemy byly změněny a které nikoli. Kdybyste jen na okamžik mohli spatřit tento náš svět takový, jaký skutečně je – nezkreslený, nezfalšovaný, necenzurovaný –, padli byste na hubu!”

Profesor pak podá Tichymu baňku “up'n'at'm, jednoho z vigilanimidů, silného protiomniaka a antipsychemika.Derivát dimethylethylhexabutylpeptopeyotinu. S prvním přičichnutím k up'n'at'm Tichý sleduje, jak se pozlacené prostředí pětihvězdičkové restaurace, v níž se nacházejí, vypařuje do ponurého betonového bunkru a jeho nadívaný bažant se mění v “tu nejnevábnější šedohnědou kaši, která se mi v kuličkách lepila na plechovou – už ne stříbrnou – vidličku”.

Tato první dávka je však jen začátkem Tichého cesty. Vidí, že lidé nejezdí auty ani výtahy, ale běhají po ulicích a šplhají po stěnách prázdných výtahových šachet, což vysvětluje, proč jsou všichni v tomto novém světě tak zadýchaní. Roboti bičují lidi na ulici a chrání pořádek. Prostřednictvím postupných dávek stále silnějších typů up'n'at'm vidí Tichý stále hrůznější vize světa, které vyvrcholí v mrazivé hororové krajině, kde lidé blaženě spí ve sněhu a policejní roboti se projevují jako lidé, kteří jsou přesvědčeni, že jsou roboti. Zmrzlý stav světa vysvětluje, proč mu nový svět vždy připadal tak chladný.

Tichý si v panice uvědomí, že “už není v bezpečí iluze, ale ztroskotal ve skutečnosti”, a zoufale hledá sídlo moci. Vystupuje nahoru vmrakodrapu, aby se setkal se svým známým Georgem P. Symingtonem, esquirem, který sedí ve skromné kanceláři a vysvětluje Tichému, že on a několik dalších lidí používají maskony jako způsob udržování pořádku:

“Píše se rok 2098... s 69 miliardami legálně registrovaných obyvatel a dalšími přibližně 26 miliardami skrývajících se. Průměrná roční teplota klesla o čtyři stupně. Za patnáct nebo dvacet let tu budou ledovce. Nemáme žádnou možnost, jak jejich postup odvrátit nebo zastavit – můžeme je pouze utajit.” “Vždycky jsem si myslel, že v pekle bude led,” řekl jsem. Tichy si uvědomí, že je to jediná možnost, a vrhne se na Symingtona, přičemž oba vystrčí z okna. Padají k zemi, ale Tichy se místo srážky se zmrzlou zemí rozplácne v černé, páchnoucí vodě kanalizace pod kostarickým Hiltonem a odhalí, že jeho podezření bylo celou dobu správné: celý budoucí svět, který zažil, byl iluzí. Uvědomí si, že právě probíhá druhý den osmého světového futurologického kongresu.